Stojím a čumím

Stojím a čumím. Stojím na Václaváku a čumím na týpka, který asi vypadl z hipsterského manuálu. Týpek stojí na Václaváku naproti mně a mluví. Registruju, že mluví nádhernou britskou angličtinou. Rozumím, co říká. Ale když na konci těch několika vět umístí otazník, zamrznu. Zpětně vyhodnocuju smysl toho, co povídal a na co se ptá. Otevřu pusu, pak ji zavřu a upadnu do paniky. Mezitím si významnou částí svého mozku uvědomuju, že běží čas. Pořád jsem nic neřekla. Týpek se na mě dívá se modrýma očima a zrzavá brada se mu ve větru ani trochu nehne. V životě jsem neviděla někoho tak pečlivě ostříhaného. Jak se ksakru řekne, kde je nejbližší indická restaurace, kam se vyplatí jít v pátek večer do klubu a kterou výstavu si v Praze nesmí nechat ujít? A proč si to nevyhledá v chytrém telefonu? Utéct nemůžu. Musím něco říct. Zajímavé je, že odpověď na jeho první otázku, jestli mluvím anglicky, dostal obratem, sebevědomě a gramaticky bezchybně. Řeknu několik prvních slov. Už teď si uvědomuju, kde a jaké jsou tam chyby. Zastydím se, což v mém případě znamená, že jsem během několika vteřin rudá jako mrkev. Pokusím se o další slova, jenže jejich význam zaniká v zakoktání a také marné snaze o slušný britský akcent. Polykáš koncovky, zlato, vysmívá se mi autokorektor. Řekla jsem něco, co sice odpovídalo na jeho dotazy, ale čemu nemohl rozumět. Týpek přešlápnul z nohy na nohu, ze stylové kapsy vytáhl stylový telefon a zjevně něco hledal. Přesměrování jeho pozornosti mi pomohlo se nadechnout, odrudnout a sesmolit omluvu. Když se nesnažím znít suverénně a nemluvím rychle, kloužou věty o něco líp. Než mu stihnu vysvětlit, že nejsem negramotná blondýnka, že jen trpím syndromem náhlého šoku z oslovení v cizí řeči, otočí na mě displej toho telefonu.

Týpek gúglil google překladač. Do první kolonky napsal svůj sexy anglický originál a to, co mi ukazoval, byl jeho kostrbatý překlad do češtiny. Podruhé zrudnout jsem si nedovolila. Moje sebevědomí bych v tu chvíli ale nevyvážila ani pufovaným chlebíčkem. K čemu je mi vysokoškolský titul, když se nedokážu důstojně pobavit s turistou na Václaváku... Turista na Václaváku stál, usmíval se a čekal, co udělám. Kostrbatý překlad do češtiny se mě ptal, jestli s ním zajdu na čaj, protože tam mu při čekání na odpověď neumrznou nohy. A že se mu líbí moje červené maskování a že se nemám zlobit, že je tak troufalý. Stálo mě to tři hluboké jogínské nádechy, ale klidnou rukou jsem vzala ten telefon a naťukala do české kolonky odpověď: Moc ráda!

Týpek – turista je lektorem angličtiny na Englishstay. Z čaje o páté se sice nevyvinul happy end o zamilované česko-anglické dvojici, ale stejně to pro mě bylo osudové setkání. Nacpala jsem se totiž hned na nejbližší pobytový kurz angličtiny, který vedl. Trval týden, pobytovým stylem, denně drtička angličtiny v tempu, které bylo rychlé, ale přirozené, konverzační a zábavné. Příště, až mě osloví turista na Václaváku, rozhodně nerudnu, přátelé :-).

Sdílet tento článek